Vánoce

23. července 2014 v 10:36 | Kate |  Jednorázovky
Áno, vím, že je polovina léta, ale to je jedno. :D Tuhle jednorázovku mám rozpracovanou už více než půl roku, a doufám, že se vám bude líbit. :)
Možná se vám bude zdát bez pointy, ale pro mě tam je skrytá. ;)
Kate



Vanessa stála u okna a vzpomínala na svou matku. Ta měla tohle období moc ráda. Doba plná očekávání, lásky, oslav… Jedním slovem: Vánoce.
Zamyšleně pozorovala krkavce sedícího na stromě u jejich domu a bloudila ve vzpomínkách. Pohled jí sjel na fotografie v rámečcích vystavených na nevysoké komodě.
Stála jich tam spousta, ale jednu měla obzvlášť ráda. Byla focena přesně před pěti lety. Pamatovala si, že ji pořídil nějaký starý pán, protože ji chtěli mít společnou - všichni dohromady: ona, její táta a máma. Jediným důvodem, proč si ji Ness nechala - zásadně u sebe do té doby měla jen fotky jí a kamarádek - je to, že její máma ještě ten večer zemřela.
Obrázek působí, jako by to Anne Blacková věděla. Když se na něj totiž dívka podívala, žena se na ni upřímně usmívala, ale v očích měla smutek.
Vanessa zatřepala hlavou, popadla z postele pohozenou mikinu, a vyběhla z pokoje. Pospíchala dolů a zamířila do kuchyně.
Při průchodu dveřmi se jí něco otřelo o hlavu. Vyděšeně sebou trhla a vykřikla. Pohlédla nahoru a rozesmála se.
Z obýváku vyběhl její táta. "Co se děje?" zeptal se, a zmateně na ni koukal.
"To jen… to jmelí," vysoukala ze sebe a stále se neovladatelně chechtala. "Polekalo mě!" Znovu vybuchla smíchy.
"S tebou si člověk užije," zamumlal si pro sebe táta, a vracel se zpátky k televizi. "Málem jsem z tebe dostal infarkt!" zakřičel za ní žertem.
"Za to si můžeš sám! Nemáš tu zatracenou věc věšet tak nízko! Stejně je to k ničemu," zavolala za ním na oplátku.
"No jo, no jo…" ozvala se nepřítomná dopověď.
'Jako vždycky,' pomyslela si dívka. Sebrala pár sušenek na cestu a vypadla z domu.
Když procházela kolem obýváku, zaslechla tlumené zvuky jakési přestřelky.
"Jak jinak," ušklíbla se a myslela na jeho oblíbené westerny.
Nasadila si sluchátka do uší, pustila písničky a proklouzla dveřmi. Silný poryv větru ji málem odfoukl a měla problém zavřít dveře.
Když se jí to podařilo, přitáhla si kabát více k tělu a čepici si narazila více do obličeje. Ruce v rukavicích stiskla v pěsti a hlavu zastrčila co nehlouběji mezi ramena. Silný, ledový vítr jí foukal do očí sníh a ona hned po pár minutách cesty litovala, že Sam - její nejlepší kamarádka - bydlí tak daleko.
Dala se do běhu, protože toužila po tom být co nejrychleji v teple, ale v jejích kozačkách na klínku to velice rychle vzdala. Kromě toho, že se jí běželo špatně, chodník ještě nepříjemně klouzal, a ona opravdu netoužila skončit na zemi jako placka.
Sáhla do kapsy, vytáhla mobil a přidala na hlasitosti. Ze sluchátek jí tak do uší vnikly ohlušující tóny její oblíbené písničky.
Vůbec proto neslyšela, že na ni někdo volala, ani nezaslechla dusot těžkých bot, dopadajících na zledovatělý chodník ozývající se hned za ní.
Když jí tedy na rameni přistála něčí ruka, lekla se, pokusila se uskočit, a kdyby ji ten dotyčný nezachytil, skončila by na zemi, čemuž se za každou cenu ještě před chvílí chtěla vyhnout.
Rychle si vytrhla špunty z uší, a pak pohlédla na cizince.
Zjistila, že je to Chad. Srdce se jí zastavilo - úlevou a radostí z toho, že ho vidí.
"Promiň, volal jsem," usmál se na ni odzbrojujícím úsměvem - tak, jak to uměl jenom on.
"Ehm, já…" zakoktala se. Nesnášela to. Nevěděla, co říct, a tak výmluvným gestem ukázala na sluchátka, nyní pohupující se kolem jejích ramen.
"Jasně, promiň," omluvil se opět a znovu se usmál, tentokrát omluvně a pustil ji.
"Víš, říkal jsem si, jestli…" mluvil dál, ale ona ho neposlouchala. Kochala se pohledem na jeho tvář.
Normálně neměla problém komunikovat s ostatními lidmi - ani s kluky. Všichni se do ní jen naváželi a dělali si z ní srandu kvůli tomu, že její bývalá nejlepší kamarádka o ní roznesla jakousi nepravdivou pomluvu a ona se naučila jim to pohotově a s grácií vracet.
Ale tohle byl Chad. Chad O'Brian, maturant, kapitán fotbalového družstva, idol všech dívek na zdejší střední škole.
"… taková zima," slyšela konec věty.
Neodpovídala, a tak se zeptal: "Haló, Ness! Posloucháš mě vůbec?"
'On zná mé jméno!' prolétla jí hlavou jediná myšlenka, ale hned vzápětí se vzpamatovala, přihlouplý, zasněný úsměv jí zmizel z tváře a ona odpověděla otázkou: "Promiň, co jsi říkal?" Vykouzlila úsměv, a doufala, že není tak falešný a provinilý, jak se ona sama cítila.
Shovívavě se na ni podíval, což mělo za následek příliv červené barvy do jejích tváří. Byla ale už tak promrzlá, že to naštěstí nešlo poznat.
"Říkal jsem si, jestli bys někam nechtěla odvézt, když je taková zima."
Zdálo se, že to shrnul do jedné věty, protože předtím měla pocit, že mluvil déle. Chvíli jí trvalo, než jí došlo, co jí nabízí.
Vyložil si její mlčení jinak, a tak začal vysvětlovat: "Mám tu kousek auto-"
"To by bylo fajn,"skočila mu do řeči s úsměvem, ve snaze předejít trapné situaci, která se zaručeně blížila.
"Tak jdeme," pobídl ji, nabídl jí rámě, a vedl ji ke svému autu. "Kam vlastně jdeš?"
"K Sam. Samanthě Curlyové."
"Páni," hvízdl a otevřel jí dveře od spolujezdce. "To je ještě pořádná štreka."
"To jo," souhlasně přikývla. Nedivila se, že ví, kde to je. Sam byla na rozdíl od ní oblíbená, a její rodina bohatá, takže bydlela kousek od něj.
Nasedl, nastartoval, a téměř okamžitě zapnul topení. Až teď si Ness uvědomila, jaká jí venku vlastně byla zima.
Zabořila se do měkké sedačky a vdechovala vůni kůže. Nenápadně se rozhlížela po interiéru auta, který přímo vyzařoval luxus.
'Jasně, snob,' řekla si, ale hned si za to začala nadávat. Neměla důvod ho odsuzovat, dokázal být milý, což právě teď předvedl.
"Pořád je ti zima?" zeptal se jí, ale oči stále upíral na vozovku před ním.
"Už je to lepší, dík," pípla a na důkaz svých slov si rozepnula kabát.
"Tak to jsem rád," pokýval hlavou. "Kam se se Samanthou chystáte?" zeptal se zvědavě a přerušil tím ticho.
"Asi někam do baru, nejspíš do Tetry."
"Mám tam za pár minut sraz s kamarády. Nechcete odvézt, když budeme mít stejnou cestu?"
"Já, nevím, jestli by Sam souhlasila," vyvlékala se z toho Vanessa při vzpomínce na Chadovu stupidní bandu.
"Neboj, oni tě neukousnou," řekl se smíchem, jako by přesně věděl, na co myslí.
"Stejně si nemyslím, že to je dobrý nápad."
"Podívej, já vím, že se k tobě někteří z mých kámošů nechovají zrovna nejlépe, ale oni si prostě nemůžou pomoct. Je těžké nejít s davem."
"Jo, to je teda omluva," odfrkla si.
"Když budeš se mnou a Sam, nechají tě. Ani nevíš, kolika klukům se líbíš."
"Jasně," uchechtla se hořce.
"Napiš Sam," přemlouval ji stále. "Hned," dodal, když se nadechovala k dalším protestům.
"Fajn," odsekla, ale vytáhla mobil a napsala kamarádce. Když přišla odpověď, řekla pouze: "Počká před domem," a zaposlouchala se do písničky, kterou právě hrálo rádio, takže si ani nevšimla, že Chad zabočil do ulice a zastavil, dokud se neotevřely zadní dveře a na sedadlo neusedla upovídaná Samantha.
"Ahoj, Nessie!"
"Nejsem žádná příšera, ale ahoj," rozesmála se hned Sam.
"A já jsem duch," zamumlal dotčeně Chad, a rozjel se k Tetře.
"Ahoj, Chade," zachichotala se Sam a vrhla po Vanesse, která na ni stále hleděla, významný pohled.
"Nech toho," naznačila Ness ústy a otočila se dopředu.
"Přidáte se k nám, holky?" zeptal se Chad, a v duchu se modlil, aby řekly ano.
Ness jen pokrčila rameny, a tak za ně Sam odpověděla: "Ano."
"To je super."
Zbytek jízdy probíhal v tichosti, a tak mladík původně nemohl najít hlas, když oznamoval: "Tak jsme tady."
"Díky za svezení, Chade," dodala po krátkém zaváhání Ness.
"Nemáš za co," usmál se na ni a ona otevřela dveře. "Však jdete se mnou, ne?" připomněl jí. "Proč to znělo, jako by ses loučila?"
"Jéj, zapomněla jsem!"
"V pohodě, jdeme k našemu stolu. Tudy," řekl a vedl je ke vchodu a potom dozadu, kde byl jeden z největších stolů.
"Pánové, vedu nám společnost!" volal už zdaleka a vesele se přitom usmíval. Ness se snažila schovat za něj, ale on jí to nedovolil, a byla docela překvapená, jak ji ostatní vzali jako samozřejmost a uvolnili všem třem místo.
"Už jsme si říkali, kde seš, O'Briane, ale v tomhle případě ti to malé zpoždění odpustíme," řekl slavnostním tónem Matt a zazubil se na obě dívky. Zřejmě už měl připito, ale ani tak neměla Ness pocit, že by se ji kdokoliv ze skupiny chystal ponižovat, a tak se uvolnila a přidala se k zábavě.
"Říkal jsem ti to," zašeptal jí do ucha Chad, který seděl vedle ní. "Nejsou zase tak špatní, hmm?."
Večer ubíhal, všichni se nasmáli… Zkrátka, bylo to fajn, a tak, když se Ness podívala na mobil a zjistila, že je půl druhé ráno, docela se vyděsila.
"Asi bych už měla jít," řekla už dost prořídlé partě a zvedla se.
"Chceš doprovodit nebo odvézt?" zeptal se hned Chad. Jako jeden z mála dnes večer nepil žádný alkohol, což dokazovala, jak málo toho o něm Ness ví, protože si myslela, že se ožere při každé příležitosti.
"V pohodě, půjdu sama. Mějte se," zavolala nahlas a vyšla z baru.
Počasí bylo dost chladné, ale naštěstí nesněžilo, a tak se šlo docela dobře. Když se ozval zvuk ohlašující zprávu na jejím mobilu, dívka se lekla, a ještě než se podívala, myslela si, že to bude táta, ale byla to Sam.
"Líbíš se mu." Stálo v SMSce.
"To tak." Odepsala jí a pokračovala v cestě.
"Ale jo, neviděla jsi, jak se na tebe koukal, když jsi odcházela."
Dívka chvíli bezcílně pohybovala prstem nad klávesnicí telefonu, ale nakonec se rozhodla nic nenapsat, protože došla na most.
Zastavila se v jeho středu a zaplnila ji nostalgie. Tady našli její mámu s prostřelenou hlavou. Všichni říkali, že to byla sebevražda, ale Ness jim nevěřila. Stále pátrala po tom, proč by někdo její matku zavraždil, ale už se smířila s tím, že události této noci nikdy nevyjdou na světlo.
Celé roky se tomuto místu vyhýbala, co to šlo, a teď sem prostě jen tak zamířila. V duchu si nadávala, a přepadl ji velký smutek.
Potom si vzpomněla na to, jak byla ještě před chvílí šťastná, na to, jak její život zase na chvilku vypadal jako život, a ne jen obyčejná fraška, a najednou měla pocit, že matku zradila. Dnes v noci měla uctít její památku, a ne se radovat s rádoby kamarády a flirtovat s klukem, kterého vlastně ani neznala.
Přistoupila blíž k zábradlí, chytila se podpůrných lan a vylezla na něj. Ještě jednou se podívala na místo vraždy její mámy a před očima jí vyvstal její obraz, následovaný jejím otcem, Samanthou, a nakonec Chadem. Tohle ji rozzuřilo, nechtěla na něho myslet, a tak se pustila a skočila.
Během letu dolů ani nevykřikla, jen zavřela oči, roztáhla ruce a na chvíli se cítila jako pták. Potom dopadla na hladinu vody, která se díky výšce, ze které skočila, zdála být jako beton. Náraz bolel, ale jen chvilku. Potom ji pohltila ledová voda, a ona už necítila nic.
Zabila se, stejně jako její matka před pěti lety, na den přesně.

Na hrobu pak měla vytesaná její oblíbená slova: Poslední dny bývají zpravidla ty nejlepší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Casion Casion | Web | 23. července 2014 v 13:46 | Reagovat

Napriek tomu, že je leto, vďaka tvojmu krásnemu opisu som si to dokázala krásne predstaviť. Ten koniec ma veľmi prekvapil, napriek tomu, čo urobila to pôsobí veľmi mierumilovne :-)

2 Eliza Eliza | Web | 25. července 2014 v 20:37 | Reagovat

Docela mě překvapila povídka s takovým názvem v létě :D Nicméně, je to zas něco jiného, letní tématika mi už pomalu ale jistě leze krkem, takže jsem si povídku ráda přečetla.
Konec mě dost překvapil...Působila tu na mě taková zimní melancholie, jako když se člověk prochází pod lampou a sněží...Bylo to milé, i takové...smutné. Působilo to na mě dost protichůdně. Ale bylo to něco jiného a proto se mi to líbilo.

3 Kate Kate | E-mail | Web | 26. července 2014 v 12:13 | Reagovat

[2]: No jo, je to rozepsané už od Vánoc a nedávno jsem to dokončila. :D Díky. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Na všechny články se vztahují autorská práva. Kopíruj pouze s přímým odkazem na tento blog nebo vůbec!