Dcera lesů - sedmnáctá kapitola

23. července 2013 v 19:17 | Kate |  Dcera lesů
Tak to by bylo pro dnešek všechno... :) Přece jenom, více článků než dneska jsem měla jenom v lednu, a to celkem, od té doby ne. :/ Ta moje aktivita je velice pochybná. :( Ale co už, snad jsem vám to dnes trošku vynahradila. :)
Užijte si kapitolu, a celý zbytek dne!
Kate



"Posaď se," pobídla svou dávnou přítelkyni Jelina, a sama se usadila do pohodlného křesla. "Jak to tam venku vypadá?" přešla rovnou k věci.
"Všichni lovci se stahují do města. Bude stále těžší a těžší pro všechny Amazonky, ať už staré nebo nové sem proniknout, takže musíme výcvik co nejvíce uspíšit."
"Dělám, co můžu, Megan už má přečtenou polovinu literatury, a zítra chci jít zase na cvičiště, pomůžeš mi?"
"Ano, ráda. Ale opravdu si musíme pospíšit, nevypadá to moc dobře."
"Ano, já vím," povzdechla si Jelina. "A co kdybychom vzaly i tvoji dceru?"
"Tak to by bylo úžasné! Ona se na všechno tolik těšila!"
"Víš, z čeho mám strach?" zeptala se najednou Jelina vážně.
"Ne, ale myslím, že to tuším," odmlčela se. "Však neboj, my to zvládneme, a Megan bude už brzy schopná zavolat všechny ostatní."
"Ale co když ne? Co když selžu?"
"Neboj se. Masirana věděla, komu ten úkol svěřit."
"Ale co když se spletla? Třeba měla slabou chvilku, nebo už neměla, komu jinému by řekla, když byly ostatní pryč-"
"Jelino," řekla Irina a vzala její tvář do dlaní, "Masirana vždycky věděla, co dělá."
"Ale splést se může každý!"
"Ona ne, vždyť to víš," řekla Irina, najednou použila chladný tón. "Doufám, že taková bude i Meg…"
"To jsme dvě," povzdechla si Jelina a začala nabírat k pláči.
"Hele, vzpamatuj se! A uvidíš, že odteď půjde všechno lépe. My jsme dvě a holky taky," usmála se povzbudivě. "Co kdybychom se na ně šly podívat?"
"Dobrý nápad, stejně už je pozdě a měly by jít spát."

***

Jakmile došly k blízkosti chatky, udeřil je do uší výbuch smíchu.
"Zdá se, že si padly do oka," poznamenala s nadějí v hlase Jelina. "Je třeba, aby měla budoucí královna dobrou přítelkyni."
"A ty se divíš, že si rozumí? Mají toho tolik společného."
Jelina jen přikývla a vstoupila na první schod. Ohlédla se na přítelkyni, a když se ujistila, že ji následuje, tak pokračovala. Zaklepala a otevřela dveře chatky.
Spatřila dvě dívky sedící naproti sobě v křeslech, jak se něčemu neovladatelně smějí.
"Jsem ráda, že se bavíte, holky, ale nemyslíte, že je čas jít spát?" zeptala se jich Irina.
"Ale notak, nebuďte tak upjaté! Vždyť není zase tak pozdě!" namítla Meg.
"Drahá dámo, už je deset hodin večer, a ráno se brzy vstává, protože máme náročný program. Bylo by dobré, kdybyste se vyspaly," ujala se vysvětlování opět Irina.
"Nepamatuju se, že bys byla taková," vyčetla jí Megan chladně. "Ale dobrá, když si to přeješ… Dobrou noc tedy."
Obě starší ženy pozvedly obočí. Tohle byla přesně jejich bývalá Vůdkyně. Tohle byla Masirana.
"Zdá se, že se matce podobáš čím dál víc," poznamenala jen tak mimochodem Jelina. "A to je dobře, byla to silná žena a nebála se vyjádřit svůj názor. Pro náš národ ta nejlepší paní za pár století."
"Mé přání není být jako matka. Mé přání je konečně už tohle všechno skoncovat, ať můžeme v klidu žít."
"Vážně Meg, mluvíš jako ona!" vyjekly obě dvě zároveň.
"A proč asi?" uchechtla se. "Je to moje matka. Máme stejnou krev," připomněla jim. Stoupla si z pohodlného křesla a vykročila k posteli. "Tak běžte, chci si lehnout!" pobídla je. "Dobou noc a zítra ráno, Anet!" rozloučila se a začala se svlékat. Ve chvíli, kdy došel její přívěšek do styku s kůží, rozzářil se. Ztěžkl. Megan měla pocit, jako by jí vyrazil dech. Zalapala po čerstvém vzduchu do plic a rukou se ho snažila odtáhnout. Klesla na postel, protože už jí tělo začalo vypovídat službu a ona své úsilí vzdala. Roztáhla tedy ruce na znamení odevzdanosti, nicméně v duchu stále bojovala.
Všechno ustalo stejně rychle, jako začalo. Dívka se cítila pořád stejně, kromě bolesti na plicích, kam konečně dostala trošku kyslíku.
Chvíli ještě zůstala klidně ležet na posteli a užívala si toho pocitu volnosti, ale když se podívala na ostatní, zarazila se.
"To je…" Irina evidentně nemohla uvěřit svým očím.
"R sén, mothee mú," doplnila ji Jelina. "Megan, dostala si neuvěřitelný dar!"
"Co že jsi říkala R…?" zeptala se znovu.
Její teta se zasmála a ostatní se k ní přidaly také. "R sén, mothe mú," zopakovala. "Už nikdo přesně neví, co to znamená, avšak ví se, že je to dar, který kdysi dostala první Amazonka, aby mohla založit svůj rod, chránit ho a hlavně, přežít!"
"A v čem spočívá?" zeptala se.
"To taky nikdo přesně neví. Říká se jen cosi o dospění, vědění… Takové nejasné náznaky."
"A jak tedy víš, že se tohle stalo zrovna mně."
"Hned z několika důvodů, ale máme spíš domněnky," začala Jelina. "Žádné jiné Amazonce se tohle nestává, a… Proč bych ti to měla říkat, podívej se do zrcadla," řekla nakonec.
Megan se nechápavě podívala, ale uposlechla a přešla k zrcadlu. Čekala, že uvidí starou, známou tvář, postavu… Ale svého obrazu se málem lekla. Vypadala… Jinak. Byla vyšší, oči měla více hnědé, řasy delší, obočí výraznější, ústa plnější a červenější, vlasy tmavší, delší a zvlněné místo těch rovných, na které byla zvyklá...
"Jak se jmenovala první Amazonka, Meg?" zeptala se Jelina.
"Arisma, později Masirana," odpovědělo bezmyšlenkovitě děvče.
"Jak je uspořádaná osada?" zeptala se Irina, která pochopila, kam její kamarádka míří.
"V kruzích kolem sedmihranné hlavní chatky. Proč se mě ptáte?" zeptala se popuzeně, protože ji otravovaly, když zkoumala svůj vlastní odraz. Když se zaposlouchala, i hlas měla trošku jiný.
"Četla jsi ty knihy vůbec?" zeptala se Jelina a rukou pokynula ke stolu, kde ležely dva komínky.
"Ne," vydechla překvapeně Meg. "Nečetla, takže ty chceš říct, že?"
"Že bys hned teď mohla přistoupit ke zkoušce. Máš znalosti, vypadáš jako pravá Amazonka, a vsadím se, že i gymnastiku, boje a tohle všechno bys zvládla. Nicméně, vyzkoušíme to až zítra. Sejdeme se o půl čtvrté ráno na cvičišti. A vezmi si s sebou pro jistotu i boty na podpatku. Chci něco zkusit. Teď dobrou noc," ukončila tohle setkání Jelina a jako první vyšla ven, následována Irinou.
"Dobrou Meg," otočila se ještě Anet, když zavírala dveře.
"Dobrou."

'Boty na podpatku,' pomyslela si ještě Meg. 'Pche… Do toho mě nikdy nenapadne vlézt.'
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sisi / Siska Sisi / Siska | Web | 23. července 2013 v 21:22 | Reagovat

přesně jako Meg.. do botů na podpatku mě nikdo nedostane!!! :-D  :-D

2 Lexi Perennis Van der Lux Lexi Perennis Van der Lux | E-mail | Web | 23. července 2013 v 22:50 | Reagovat

Jéjda! Krásny lay :3 :-)

3 Laura Laura | E-mail | Web | 24. července 2013 v 9:53 | Reagovat

To s těmi knihami by se hodilo do školy :D Super kapitola :)

4 Kate Kate | Web | 24. července 2013 v 10:00 | Reagovat

[1]: Mě jo, ale ne do nějakých extra vysokých. :D

[2]: Taky jsem moc spokojená. :) Jsem se i lekla, když jsem sem ráno došla. :D Vůbec jsem ho nečekala. :)

[3]: Vidíš, to mě nenapadlo, ale máš pravdu. :D

5 Resa Resa | 26. července 2013 v 21:27 | Reagovat

Už se těším, na pokračování... :-D Jinak supr kapitola, jako vždy. Do těch deseticentymetrovích potpatků by mně rozhodně nenarvali. :D Chudák...

6 Amanda Amanda | Web | 28. července 2013 v 8:54 | Reagovat

Hmm, taky bych brala zkrášlovací přívěšek. ;-)

Po tomhle jsme vážně zvědavá....Co mají s těmi botami na podpatku, vždyť to nemůže být nijak praktické, krom toho, že jsou vyšší. Mno, jestli mají na konci těch šílených jehel otrávený hrot, tak bych to pochopila, ale jinak...

7 Kate Kate | E-mail | Web | 28. července 2013 v 12:34 | Reagovat

[6]: Tak teď jsi mě tou poslední větou pobavila. ;) Děkuju za komentář. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Na všechny články se vztahují autorská práva. Kopíruj pouze s přímým odkazem na tento blog nebo vůbec!