Setkání po létech - kapitola dvacátá pátá

7. prosince 2012 v 15:05 | Kate |  Setkání po létech
Poslední dobou mám pocit, že jennom běhám po doktorech - nevím, proč vám to říkám... :D Užijte si kapitolu. :)
Kate




Clare vypadala jako socha, dokonce přestala i dýchat. Když opět zazvonil zvonek, vůbec si toho nevšimla. Anet se začínala bát, že se udusí.

Naštěstí ji vyrušil hlas Paulova otce, který právě přišel.

"Takže už to víš," řekl a když vzhlédla, zjistila, že svůj pohled upírá na ni.

"Ano, ale jak je to možné? Vždyť bychom tam museli žít…" hlesla nechápavě a ostatní se začínali cítit nesví, protože jim tento rozhovor z nějakého důvodu připadal soukromý.

"Je to velice dlouhý příběh, Clare," řekl konejšivě John. "Ale my máme času dost, že ano?" řekl nakonec s lišáckým úsměvem.

Žena se pouze křečovitě usmála a i to jí dalo hodně práce.

"Inu, všechno to začalo už před hodně dlouhou dobou, kdy jedni z tvých předků opustili svoje sídlo a prohlásili, že odchází. A nepřerušujte mě prosím," dodal, když viděl, že se Clare nadechuje.

"Byly tu pokusy se panství zmocnit, ale po několika letech bylo rozhodnuto, že se o něj bude starat komorník, který tam strávil celý svůj život. Jeho děti pak jeho úřad převzaly a tak to šlo z generace na generaci. Mnozí byli naivní a mysleli si, že se sem vaše rodina za pár let vrátí a taky by se našli ti, kteří byli vaším hledáním posedlí.

Ano, jak už sis zřejmě domyslela, někteří pravdu znali, ale ti přísahali, že ji nikdy nikomu neřeknou. Leda svým potomkům, a to co nejpozději to půjde. A pak, po tolika letech, dá se říct staletích, se tu objevili tvoji rodiče s jednou dcerou. Tvá matka byla na svou praprababičku neskutečně podobná. Pro některé to bylo jako osud, někteří to považovali spíše za přítěž, ale po nějakém čase zase zmizeli, nikdo nevěděl kam.

Většina těch optimistů, co věřili, že se jednou vrátíte, a že v každé generaci byli, už v tu dobu začínala svou naději ztrácet, a když i ti poslední připustili, že jste odešli nadobro, objevila jsi se ty, a zanedlouho po tobě i tvoje sestra.

Od té doby se toho hodně změnilo. Hned pár dnů po tvém příjezdu si všichni byli jistí, že si se vrátila zpět kvůli své minulosti, ale když se nic nedělo, tak to začínalo být podezřelé. Pak se ukázalo, že o sobě vlastně nic nevíš," na chvíli se odmlčel, aby tak dal prostor pro otázky, protože viděl, že Clare není sama, koho na jazyku pálí.

"Počkat! Ty jsi to věděl?" vypálila na něj.

"Ano, jelikož patřím k rodině, která tu v té době žila."

"A v tom případě…" otočila se na Paula.

Ten už se chtěl bránit, ale jeho otec ho opět předběhl: "Ne, můj syn to nevěděl, většinou se to potomci dozvědí, až jsou jejich rodiče na smrtelné posteli," hořce se ušklíbl.

Beth, která až doposud zůstávala potichu, se najednou ozvala: "Clare, co jsi tam viděla?"

Clare se usmála, teď už uvolněně, a pokynula jí, aby přistoupila blíž.

"Co to je?" zeptala se stále nechápající Beth. Nechápala, co je to za znak.

Vysvětlování se opět ujal John, ale nejprve se Elizabeth omluvil: "Jistě, promiň. Já zapomínám, že jsi nikdy neměla možnost ho spatřit, i když jsi tu žila celý život.

Takže, ten znak… Je to erb rodiny de Spiels - přesněji řečeno zakladatelů tohoto města," pohledem spočinul na obou sestrách a čekal, co to s nimi udělá - hlavně pak s Beth.

Ta na něj zírala, v očích nevěřícný údiv tak velký, že i ústa zapomněla zavřít.

Clare to připadalo velice komické, ale z nějakého důvodu nebyla schopná se smát. Nakonec se jí ze sebe podařilo vydat alespoň pár slov: "Vážně je to možné?" Pomalu, pomaličku otočila hlavu na Paula a zjistila, že na svého otce hledí se stejným výrazem jako Beth, až na ta otevřená ústa.

"Ano, je to tak," potvrdil to, co už bylo všem jasné John.

Bylo to neuvěřitelné! Patřil jin celý zámek, a vlastně i město, když se to tak vezme.

'Tohle nemůže být pravda, to musí být sen…' pomyslela si Beth. Chvíli byla v pokušení se štípnout, ale nakonec odolala. Bylo by strašně trapné, kdyby to někdo zahlédl. Teprve teď si vzpomněla, že je tu i její dcera se synem. Když k nim stočila pohled, uviděla, že Anetiny oči se do ní zavrtávají.

Její tvář zůstávala kamenná a nedalo se v ní nic vyčíst. Zato James byl dokonale zaskočený.

Pohledem přejížděl pořád dokola po všech lidech v místnosti, jako by se právě vzbudil a nemohl si vzpomenout, kde je.

"Tak tedy, je na čase si to ověřit na vlastní kůži," prolomila ticho v místnosti Clare a prudce toho zalitovala, když se k ní všichni otočili.

John pouze spokojeně přikývl, ale zdálo se, že ostatní jsou ještě zmatenější než prve.

"Co tím myslíš?" zeptal se Paul. Jeho hlas byl poněkud ochraptělý po dlouhém mlčení a tak si odkašlal.

"Uvidíš, za pár minut se to dozvíš!" ujistila ho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zoey Zoey | Web | 7. prosince 2012 v 15:46 | Reagovat

Vždycky to tak ukončíš!!!! :D  :D  :D Vážně jsem ale bouchla překvapením. Pěkně jsi to napsala a jak to bude dál??? :-)  :-)

2 Kate Kate | Web | 7. prosince 2012 v 16:03 | Reagovat

[1]: Já vím, poslední dobou se to celkem daří. :D A navíc mě to baví.. :D ;) No, jsem ráda, že to alespoň někoho zaskočilo a že se ti to líbilo. Budeš si muset počkat, protože mám oprvdu málo času. :( Mo c mě to mrzí, ale prostě to nejde... :(

3 Sisi / Siska Sisi / Siska | Web | 10. prosince 2012 v 9:43 | Reagovat

nééé!!! Kate!!! Neštvi mě už!!! :D  :D  :D

4 Kate Kate | Web | 10. prosince 2012 v 15:19 | Reagovat

[3]: :D já a štvát někoho?! :DD :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Na všechny články se vztahují autorská práva. Kopíruj pouze s přímým odkazem na tento blog nebo vůbec!